Shikamaru tuhle čtvrť upřímně nesnášel. Nerad litoval lidi a tady to bylo tak… politováníhodné. A navíc se tady v okolí nacházely oběti toho rozparovače. Kdyby ho alespoň inspektor Hatake poslal vyšetřovat tu vraždu. Ne, on ho musí poslat hledat obyčejnou holku z ulice, jako kdyby už tak neměl dost vlastních problémů. Vždyť to ani nesouviselo s jejich případem. Velevážený inspektor Hatake chtěl mít jen jistotu, co s tou holkou je. Prý zmizela z ulice. Prý se mu to nelíbí! A ten seznam jmen k vyslechnutí co mu dal! Vždyť to nebyla ani tak jména, jako přezdívky. První na seznamu figurovalo jméno Kankuro. Pokud Sakurě někdo zakroutil jejím špinavým krčkem, tak to byl na sedmdesát procent on. To byl jediný komentář, který k celé věci jeho nadřízený měl. Výborně. Kakashi se o tomhle individuu důkladně informoval. Většinou se jeho kolegové jen soucitně ušklíbli. Ten chlap prý byl vazba schopná vymlátit z člověka život holýma rukama. Podle toho co si zjistil, „pracoval“ v doku a měl dva sourozence. Starší sestra byla svobodná a živila se jako švadlena a mladší bratr byl trochu mešuge a na domácnost přispíval penězi, které vydělal jako pomocník v hospodě. Sourozenci bydleli v menším bytě kousek od místa, kde byla zavražděna nejnovější oběť. A všichni odmítli vypovídat. Tedy Kankuro odmítl vypovídat. Jeho sestry a bratra se pro jistotu na nic neptali.

Přede dveřni chvíli váhal, jestli má zaklepat. Přece jenom to poslední, po čem toužil, bylo, aby hned mezi futry dostal dělovku od známého kriminálníka a potenciálního podezřelého v případě zmizení mladé dívky. Nicméně sebral odvahu a nesměle zaťukal. Takřka okamžitě dveře otevřel rusovlasý chlapec, možná tak o pět let mladší než on. Byl o hlavu menší a Shikamarua okamžitě upoutali jeho oči. V životě u nikoho neviděl tak zlověstný výraz. Cítil, jak se mu chloupky na zátylku ježí a jeho mozek ječel, aby od toho divného dítěte co nejrychleji utekl. Jenže zůstal stát a vykoktal něco ve stylu, jestli jsou jeho sourozenci doma. Chlapec kývl a zmizel v hloubi bytu. O malou chvilku později ho ve dveřích vystřídala sympaticky vypadající blondýnka. Tedy kdyby zahodila ten podezřívavý výraz, tak by jistě sympatická byla.

„Co chcete?“ vyštěkla. Shikamaru se rychle oklepal.

„Mluvit s vaším bratrem ohledně zmizení Haruno Sakury,“ odpověděl stejným tónem.

Náhle se zatvářila nechápavě.

„Zmizením?“ Shikamaru se začal hned cítit jistější v kramflecích.

„Před několika dny, kdy se našla další oběť našeho sériového vraha, nám bylo hlášeno, že se neví o místě jejího pobytu,“ s alespoň trochu klidným výrazem odpapouškoval to, co si nacvičoval cestou.

Blondýnka, o které věděl, že se jmenuje Temari, se na něj zvědavě zadívala.

„Mno je fakt, že tu nikde dlouho nepobíhala... nebo jsem si jí alespoň nevšimla,“ pronesla pomalu.

„Všímala jste si jí často?“

„No dovolte!“

„Dovolím, všímala jste si jí často?“

Temari se zase na chvíli zamyslela.

„Ani ne, občas jsem jí potkala na ulici, u Anko a tak.“

„Kdy jste jí viděla naposledy?“ Shikamaru dělal, že si vše pečlivě zapisuje. Temari nebyla jeho hlavním cílem, ale bylo mu řečeno, že musí v jednání s ní být opatrný. Když byla velmi rozezlená, dovedla dát ránu jako její slavnější bratříček.

„Možná hned ten den, co umřela Liz... chtěla po mě vyspravit šaty. Ale jistá si moc nejsem.“ Zamyšleně se podrbala na zátylku. Shikamaru zavřel oči a zhluboka se nadechl.

„Mohl bych teď mluvit s vaším bratrem, slečno?“ Temari okamžitě podezdřívavě přimhouřila oči.

„On jí nic neprovedl!“ zavrčela vztekle. Za jejím ramenem se jako nějakým hnusným kouzlem zjevil Gaara. Shikamaru zvedl v obranném gestu ruce.

„Nic takového jsem neřekl. Jen Sakuru hledám a potřebuju vyslechnout lidi, kteří ji znali.“

Temari nevypadala o moc klidněji.

„A proč jí vlastně hledáte?“

„Hm, netuším, inspektor Hatake chtěl, abych se po ní podíval. Chce mít jistotu, že je v pořádku.“

Temari se rozesmála. Dle Shikamarua velice pěkně.

„Takže vlk dohlíží na vlčata!“ Gaara asi zjistil, že jeho sestru nic neohrožuje, proto se vrátil tam, odkud přišel. Shikamaru za to byl vděčný. Mohl věnovat plnou pozornost zase jen Temari.

„Takže brácha není podezřelý?“ zeptala se, když ji záchvat přešel.

„Ne,“ zalhal bez mrknutí.

„Tak vás za ním odvedu.“ Obrátila se dovnitř bytu. „Gaaro, na chviličku si odskočím, tady s tím hodným pánem, ano? Buď hodný, nechoď ven a nemluv s cizími lidmi. Rozumíš?“ Gaara musel odpovědět tak, že ho Shikamaru neslyšel, protože se Temari spokojeně usmála, sundala si zástěru a vykročila směrem z domu. Shikamaru měl co dělat, aby jí stačil.

„Jak jste to myslela s tím vlkem a vlčaty?“ zeptal se, aby řeč nestála, zatímco manévroval mezi loužemi, které byly v téhle čtvrti snad i v třiceti stupních nad nulou. Bahno a smrad... vítejte v té nejděsnější části města. Temari se lehce pousmála.

„Kakashiho si pamatuju ještě z dob, kdy jsem byla malá. Jestli si myslíte, že je brácha sígr, tak to jste neznal jeho. Většina čertovin, co lidi žijící tady umí, je od něj. Ten chlap byl se šperhákem zasranej génius. Starej Sarutobi si s ním nevěděl rady, když eště šéfoval bengům on. Tak ho zaměstnal a koukně te na něj... vlk v rouše beránčím. Není to ironie?“

Shikamaru nevěděl, jak tuhle informaci vstřebat, aniž by mu explodoval mozek.

„Máte štígro, že jste zrovna u něj. S ním je fakt škola života.“

„Jo, toho jsem si už všiml,“ zamručel a Temari se zase rozesmála.

„Jo, ale pozor moc nedáváte, jinak byste lhal, jako když bičem mrská a držel si odstup od sestry hlavního podezdřelého.“ Najednou zněla zase tak chladně, že Shikamaru raději držel tlamu, než dorazili k Anko.

Jen co vlezli dovnitř, zase se na ně upřely pohledy všech uvnitř, ale teď to bylo maličko jiné, než posledně. Byla s ním Temari, místní děvče, jejíž bratr si vymlátil všeobecnou úctu a respekt všech přítomných. Ale pak si všimli Shikamarua a začali být zmatení. A ze zadní části lokálu se přihnala vichřice.

„Temi! Co tu děláš s tímhle?!“ vrčel Kankuro a všichni mu raději ustupovali z cesty. Temari jen protočila oči a gestem uklidnila Shikamarua, který právě zvažoval, jestli rychleji prchne dveřmi nebo oknem.

„Uklidni se, jen se tě chce zeptat na Sakuru, nic víc by si nedovolil. Rozhodně ne sám.“ Kankuro nevypadal ani za mák klidnější.

„Tak se ptej, možná ti odpovím.“ Založil si ruce na prsou a vyzívavě se na něj podíval. Shikamaru polknul.

„K-kdy jste slečnu Haruno viděl naposled?“

„T-to ti řeknu přesně. Ten den, cos tady strašil s Kakashim naposled. Pak už vo ní nic nevim. Tak teď můžeš padat.“

„Ne, nemůžu. Nerozčílila vás slečna Haruno ten den? Nebo vy ji? Jak je mi známo, váš vztah nebyl zrovna vřelý,“ pokračoval ve svém prvním samostatném výslechu a modlil se, aby ho i přežil.

„Jak vřelý?“ nechápal Kankuro.

„Jako že tě srala, blbče,“ přispěchala s pomocí Temari.

„Heh, to jo, jako nikdo. Ale nic jsem tý růžový kobyle neprovedl. Je to nejlepší kámoška mojí... ehm... holky. Ta mě pucovala, jen jsem se na tu mrňavou megeru blbě podíval.“ Kankuro se překvapivě usmál.

„Aha, a mohl bych mluvit s vaší...“ Chvilku hledal vhodné slovo. „Družkou?“ Kankuro se zase zakabonil.

„To teda nemoh.“ Lidi kolem se začali dravě usmívat. Kankurovi určitě povolí nervy a tohle štěně odejde oknem.

„Ale mohl.“ Z míst, kde předtím seděl Kankuro se vynořila Ino. Kankuro po ní šlehl pohledem, ale ona to stejně jako Temari ignorovala.

„Sakura je v pořádku, psala mi, jen nevíme, kde je. Sehnala si někde práci. Ten dopis sem donesl nějakej noblesní lokaj,“ pronesla absolutně klidně a dívala se na Shikamarua takovým způsobem, až měl chuť zeptat se na její ceník. Ale vzhledem ke Kankurově přítomnosti to spíš viděl na skok do studené vody.

„Mohl bych vidět ten dopis?“

„Ne, Sakura žije a má se dobře. Teď zmizte,“ ukončila konverzaci, popadla Kankura za ruku a vlekla ho na jejich původní místo.

„A běda, jak ségra nedorazí domů v pořádku,“ varoval.

„Je to blb, ale příbuzné si člověk nevybírá. Tak mě pojďte ochránit na cestě domů... doufám, že se Gaara nezačal bát.“

***

Kakashi zase v duchu proklel Minata. Jen, co vlezl do Hyuugova sídla, začlo mu všechno lézt na nervy. Nejvíc to, jak ho všichni zvědavě sledovali. I ti, co ho neznali, na první pohled věděli, že on sem nepatří. Oblek po Asumovi mu moc neseděl, i když Rin opět obětovala celý svůj volný čtvrtek, aby to, co měl teď Kakashi na sobě, alespoň vypadalo, že to bylo šité na muže, který měl přibližně stejnou postavu jako on. I přesto, že byla Rin mistr svého oboru, připadal si jako debil. Dalším bodem byla jeho páska přes oko. Znetvoření chudí lidé mezi městskou elitou vždy přitahovali pozornost. Ukradl pikolíkovi z podnosu sklenici šampusu, zašil se do stínu, aby byl co nejméně na očích, a sledoval ruch kolem. Nikdo od Tsunade tu zatím nebyl, takže hlavním bodem konverzace byly její aféry s nejrůznějšími muži ve městě a její vášeň pro hazardní hry. Kakashi se však zaměřil na muže kolem Minata, který vyzařoval nadšení pro tuto společenskou událost o síle malé supernovy. Fugaku Uchiha se mile usmíval nějakému nudnému vtipu, kterým ho oblažil Namikaze. Vypadal u toho i celkem věrohodně. Nebylo divu. Kakashi neznal větší hérečku, než byl právě Uchiha. Vedle nich stojící Hiashi Hyuuga se tradičně tvářil, jako když cucá citrón. Ten chlap byl pro Kakashiho také záhada. Navenek vystupoval velmi přísně, ale čestně a skoro nikdo ho nepomlouval. Takže bylo stoprocentně jisté, že v něčem jede. Jenže neměl příležtost pořádně si ho proklepnout, měl moc práce s Uchihou. Ten nečekaně zvedl oči a jejich pohledy se střetly. Kakashi se usmál tak sladce, jak to jen jednooký polda svede. Uchiha se na něj zamračil. Skvěle. Den začal vypadat hned lépe. Ale pak ho praštila do nosu těžká vůně nějakých kytek.

„Nudíte se alespoň ze třetiny tak, jako já?“ zapředl mu těsně u ucha měkký ženský hlas. Kakashi úlekem málem nadskočil. Žena, která ho vyděsila, se zahihňala jako malá holčička. Kakashi ji sjel kritickým okem. Nebyla to žádná kráska, Rin byla určitě hezčí, ale měla něco do sebe. Tmavé vlasy, oči působily maličko ospale, ale to ženě nijak neškodilo, ba naopak. Byla oblečená v jednoduchých modrých šatech a její jediná ozdoba byly modré růže ve vlasech.

„Já se nenudím,“ prohlásil škrobeně a neznámá se zase zahihňala po holčičkovském způsobu.

„Vypadáte tak, navíc je tu děsivá nuda, i když k narozeninám mladé Hyuugové se to hodí. Ta holka je zábavná jako kus klacku, jestli chápete co myslím. Ale naštěstí jsem našla vás. Vy vypadáte jako velice zajímavá osobnost.“ Svůdně se na něj usmála. Až příliš okatě. Kakashi neměl rád ženské, které ho svádí. První krok by měl dělat chlap.

„Jsem velmi nudná osoba.“ Nezájem o madam z jeho hlasu jen odkapával, alespoň v to doufal. Očividně to nezabralo.

„Vy jste mi ale člověk, neustále musíte být v opozici, že?“ Zasmála se a vějířem ho bouchla do hrudi. Zhluboka se nadechl.

„Možná.“

„Tohle se mi na mužích líbí. Když jsou urostlí a málomluvní.“ Kristova noho, ona na něj mrkla! Pomoc!

„Má snoubenka má stejný názor,“ vypálil od boku. Ženino obočí málem vyjelo až na temeno její hlavy.

„Všichni lepší muži jsou zadaní. Jaká škoda. Jaká škoda,“ posteskla si.

„Copak je škoda, lady Konan?“ zavolala jedna z mnoha osob, které normálně Kakashi vážně potkat netoužil.Teď ho však v duchu velebil jako boha. Lady Konan se otočila na postavu v zeleném.

„Ah, pan Gai... představte si, snažím se udělat dojem tady na pana Hatakeho, a on je zasnouben. Jaká škoda, jaká škoda. Ale asi si máte co říct, takže vás opustím a půjdu si najít někoho svobodného, ať je co drbat.“ Usmála se a odplula, zůstala po ní jen těžká květinová vůně. Kakashiho ale hlavně zajímalo kdo jí řekl, jak se jmenuje.

„Kdo to, k čertu, byl?“ obrátil se na krále místního tisku. Gai se jen ušklíbl.

„Právě si přežil útok lady Konan, místní veselé vdovy. A mimochodem, kdy se Rin stane paní Hatake?“ zeptal se. Kakashi v odpověď něco nesrozumitelně zabručel.

„To jsem si mohl myslet.“

„Pch.“

„A co tu vlastně děláš?“

„Co tu děláš ty?“

„Odpověďmi otázkou mě nedoběhneš. Se slovy umím zacházet líp než ty.“

„Na vteřinu jsem málem zapomněl, jaký si idiot.“

„Nápodobně. A když už tady tak přátelsky konverzujeme, můj drahý odvěký rivale, všiml sis, co se nám to houfuje za skupinku kolem lorda Uchihy?“ Ukázal svou sklenkou na dost pestrou společnost se kterou se lord dal do řeči poté, co prchl Minatovi a Hiashimu.

„Víš co jsou zač?“

„O pár ano, co ty?“

„Pár jich taky znám, navrhuji přátelsky pomlouvačnou výměnu.“ Gai se usmál a usrkl vína..

„Fajn, řekni koho neznáš a uvidíme, co s tím.“

„Ten ulízanec, ke kterému se teď přidala lady Modrá smrt.“ Hatake věnoval lady Konan znechucený pohled.

„Hmm.“ Gai si zamyšleně promnul bradu. „Podle toho co jsem slyšel, tak ten ulízanec je doktor Hidan, Uchihův osobní lékař. Sice nechápu, jak mu někdo mohl svěřit živé lidi, ale ve městě se stává velmi populárním. Jashinovec, pokud si dobře pamatuju.“

„Fujtajbl... být po mém, nechám celou tu jejich sektu nacpat do pytlů s nehašeným vápnem a následně vhodit do řeky. A opovaž se otisknout něco z naší konverzace!“ varoval a pak svou pozornost zaměřil na další osobu v hloučku. „Kdo je ten blonďák?“

„Teď je vidět nakolik kulturní osoba si,“ posmíval se Gai. „To je Deidara, momentálně druhý nejúspěšnější umělec u nás. Jeho sochy stojí těžké prachy a lidi si je kupují, ale na mě je až moc moderní. A neboj, o tobě se v článku ani nezmíním. Už takhle mám dost problémů a nechci se navíc otravovat se sociopatickým kyklopem.“ Kakashi se nepříjemně zamračil a probodl Maita pohledem.

„Sklapni. Když je Deidara dvojka, kdo je jednička?“

„Nemusíš chodit daleko, uměleckou jedničkou naší obce je ten drobný zrzek vedle Deidary. Sasori. Věnuje se tradičnějším stylům, v hale mám od něj plastiku, ještě když začínal. Teď bych musel prodat celý dům abych si od něj mohl dovolit třeba jen zlomené dláto.“

„I ty malý chudáčku, napiš si o nějaký jeho monument k vánocům a třeba když mě nebudeš celý rok srát, tak se ho dočkáš,“ uchechtl se Kakashi a Gai protočil oči, nicméně to nijak nekomentoval. Musel se chovat jako profesionál a profesionálové se nenechávají vytočit dětinskými blby.

„Teď ty. Kdo je tamten fantóm opery, co teď přišel? Znáš ho?“

„Znám.“

„Spusť.“

„Kakuzu. Toho znám až moc dobře. Je to bankéř a hodně schopný, uctívá prachy stejně jako Hidan Jashina. Ten ksicht má zakrytý kvůli jizvám, ani nevím od čeho. Divím se, že ho neznáš. Příliš mnohokrát odmítl rozhovor s novinama na to, aby sis ho nevšímal.“ Gai se podíval na Kakuzu s novým zájmem a Kakashi viděl jak se mu v očích leskne námět na nový článek.

„Ani na to nemysli. Jestli něco nesnáší víc než policajty, tak novináře. Jen loni se ho pokusili šestkrát vybrat. U všeho jsem byl. Můžu prozradit jen, že ti, kterým zlomil nohu v koleni na tom byli ještě hodně dobře.“ Varování bylo úplně zbytečné. Gai, stejně jako většina novinářského cechu, postrádal pud sebezáchovy.

„Samozřejmě se z těžkého ublížení na zdraví nebo dokonce vraždy, vykroutil díky prachům,“ konstatoval Gai a mimoděk se poplácal po kapsách, jako by hledal zápisník, který musel nechat doma.

„Jak jinak. A taky je to kámoš toho křiváka Danza.“

„Ale tfuj, takhle mluvit o svém šéfovi,“ na oko káral Gai, ale v duchu s Kakashim souhlasil. Jemu osobně nečinilo nic takovou radost, jako házení špíny na současněho policejního bosse.

„Nedělej fajnovku, víš jakej je. Nemůžu uvěřit, že takovou osobnost jako byl děda Sarutobi, nahradili takovou parodií na člověka. Mnohem raději bych byl, kdyby to po svém tátovi přebral Asuma.“

„Nemohu nesouhlasit. Pan Sarutobi byl formát. Místo aby ti nechal na náměstí napráskat prdel a pak tě hodit někam, kde nikdy neuvidíš slunce, tě vzal pod svá ochranná křídla.“ Gai, stejně jako Kakashi, jen ztěžka dusil smích.

„Tys na tom byl podobně. Pan Sarutobi dovedl rozpoznat talent, když ho viděl. A hubu mi teda namlátit nechal. A ne jednou. Ještě teď mě bolí hřbet, když si na to vzpomenu.“

Náhle začala hrát hudba a ze schodů začala sestupovat nezdravě bledá dívka s tmavými vlasy. Schody byly navrženy tak, že každý, kdo po nich sestupoval musel být vidět. Což dívence očividně nebylo po chuti. Na všechny strany vrhala velice nervózní pohledy, jako malé zvířátko, které hodili mezi tvory, u kterých neví jestli jí poťapkají po hlavě nebo sežerou.

Což zase tak daleko od pravdy nebylo.

„Blázne! Chceš nám to tu rozflákat?“ Rozkřikla se drobná blondýnka s nosem umazaným od mouky.  Podívala se na Kakashiho a oči se jí rozšířily překvapením.

„Pane inspektore!“

„Dobré ráno Ali, je pán vzhůru?“ Zeptal se a protáhl se kolem kuchařky do kuchyně.

„Pán si čte noviny a paní se prochází v zahradě.“ Ozval se ženský hlas, kterým by se dala mrazit zmrzlina od stolu, kde seděl zbytek sloužících. Kakashiho černý pohled se střetl s oříškovýma očima osobní služebné paní domu Rin. Kakashi polkl, protože v tom pohledu nebyla ani kapka obvyklé vřelosti a veselí. Vycítil, že dnes minimálně z její strany není vítán.

„Dobře a kde si ty noviny čte? Dojdu si za ním.“ Vypravil ze sebe přiškrceně. Rin prudce vstala až s sebou Kakashi poplašeně škubl.

„Odvedu tě.“ Řekla a vyrazila ke dveřím kuchyně. Kakashi si povzdechl, pokrčil rameny a vyrazil za ní.

Plesk! Jen co se za nimi zavřely kuchyňské dveře, dostal takovou facku, až se mu zatmělo před očima. Překvapeně se podíval na Rin, která stála před ním, zuřivost v očích a třela si bolavou ruku. Pro ní to musela být větší šlupka, než pro něho.

„Co jsem provedl?“ Zeptal se zmateně. Plesk! Další rána tentokrát z druhé strany.

„Ty se ještě ptáš?“ Zasyčela.

„Ten čtvrtek co?“ Kakashimu to už secvaklo, tak alespoň dělal, že se stydí.

„Ten čtvrtek…čekala jsem na tebe čtyři hodiny, jediný volný večer v týdnu a já tady čekám nastrojená, až se milostivě uráčíš přijít a co se nedozvím. Velký. Slavný. Inspektor. Kakasi. Hatake. Se. Ožral. Jako. Prase.S. Asumou. Sarutobim!“S každým slovem mu zabodla prst do hrudi. Kakashi se nadechoval k odpovědi, ale ona ho gestem zarazila. „Už jsem si zvykla na představu, že si mě možná nikdy nevezmeš a slušný paničky na mě budou zírat skrz prsty, ale takhle na hůl mě brát nebudeš.“Zavrčela. Inspektor zvedl ruce v obranném gestu.

„Asuma se dověděl, že bude táta, museli jsme to oslavit, ale svatosvatě přísahám, že ti to příští čtvrtek vynahradím.“ Rin pozvedla obočí.

„Chci kytku. Růže na dlouhým stonku a nevařím.“ Zabručela a Kakashi si v duchu oddechl, to nejhorší co dnes mohlo přijít, měl už za sebou. Vzal ji kolem pasu.

„A teď kdybys mě vzala za šéfem, mám s ním jednání.“ Zapředl a přitáhl si ji blíž k sobě. Rin se zahihňala a odtáhla se od svého jednookého přítele.

„Hned, ale jen malý moment.“ S těmito slovy prudce otevřela kuchyňské dveře a na podlahu vypadli všichni sloužící, co byli s Rin v kuchyni.

„Toliko k diskrétnosti personálu.“ Uchechtl se Kakashi při pohledu na zardělé sluhy. „Fakt ale potřebuju mluvit se šéfem.“

„No jo, tak za mnou.“ Zavelela Rin a odvedla Kakashiho do salónku kde v křesle rozvalený Namikaze Minato četl noviny. Když zahlédl Kakashiho vypadal dost překvapeně a noviny ihned složil.

„Hatake? Tebe jsem tady vážně nečekal. Co potřebuješ?“ Zeptal se a vybídl Kakashiho aby se posadil. Pak mávl na Rin aby odešla. Kakashi se posadil a odkašlal si.

„Jen jsem včera večer byl za svým kontaktem.“ Oznámil. Namikaze se zatvářil dychtivě.

„A?“

„Sasuke Uchiha rozhodně není tam, kde Fugaku tvrdí, že by měl být.“ Blonďák se vítězoslavně usmál.

„Myslel jsem si to, co víš dál?“

„Uchihové taky poslední dobou verbují služky z dost podivných míst a žádná neměla velkou životnost.“ Řekl Kakashi a jeho pravý šéf se zatvářil zmateně.

„Jak to myslíš?“

„Měl jsem u nich v domě známou mezi služebnictvem. Prý se tam začaly objevovat divný holky, prostitutky, zlodějky, žebračky. Byly tam maximálně měsíc a pak zmizely a panstvo začalo dělat, že nikdy neexistovaly.“

„Malý moment příteli, co má znamenat to měl? Co se s ní stalo?“ Vyzvídal lord. Kakashi pokrčil rameny.

„Onemocněla ji matka a ona s ní musela jet na venkov. Tedy, to alespoň tvrdila ona. Pak jsme ji vytáhli z řeky. Narafičili to jako loupež.“

„Ach, tak. To s těmi služkami se mi nelíbí. Fugaku Uchiha určitě něco kuje. Už jako malý kluk to byl bezohledný kariérista.“ Blondýn přešel smrt kontaktu bez mrknutí oka.

„Pane, při vší úctě, je to Uchiha. Celé ta jejich rodina je stejná.“ Ušklíbl se Kakashi. Minato káravě mlaskl.

„No tak, sice máš pravdu, ale nesluší se, aby tohle někdo tvého postavení vypustil z pusy.“

Kakashi znovu pokrčil rameny.

„Mohl by tě v noci navštívit jeden z jejich povedených přátel.“ Dodal. Kakashi se rozesmál.

„To obludárium, které ctihodný pan Uchiha nazývá rodinnými přáteli, mě vážně neděsí. A navíc jsem moc vidět, na mě by si netroufl.“ Namikaze si po vyslechnutí těchto slov jen povzdechl.

„Hlupáku, když si troufne i proti mně a Hiashimu, ty nebudeš žádný problém. A laskavě nekrč těmi rameny, stačí mi, že tohle dělá můj syn.“ Zabrblal. Kakashi znovu pokrčil rameny. Minato si povzdechl.

„Proč vlastně chcete mermomocí najít mladého Uchihu?“ Zeptal se Kakashi.

„Je mi divné kam se tak najednou poděl. Tem mladík mi nepřišel, jako někdo kdo se ze dne na den sbalí a odjede studovat do ciziny. A taky to jak se před svým zmizením choval divně. Prý se dokonce postavil otci či co.  Prostě mi to celé přijde postavené na hlavu. Moje obavy se ukázaly jako oprávněné. Buď je Sasuke někde jinde anebo je mrtvý.“

„Jestli je mrtvý, tak už ho nenajdeme anebo ano, ale stejně Uchihovi nic nepřišiju. Má kamarády na moc vysokých místech, jemu by prošlo, i kdyby synáčka ubodal před samotnou Tsunade.“

„Ještě jendou, pozor na pusu, drahý příteli, nevyplatí se mluvit o Tsunade jakkoliv negativně. Přece jen, jeto jednou vládkyně.“  Dnes už ho varoval podruhé. Kakashi jednou na tu svoji prostořekost ošklivě doplatí.

„Každý mám spousty věcí, které můžeme ztratit. To si pamatuj, spousty věcí pro nás mají větší cenu než náš život.“ Zabručel temně. Kakashi pokrčil rameny. Filosofování svého zaměstnavatele ignoroval, i když věděl co tím myslí. Narážel tím samozřejmě na Rin. Jenže té se nic nestane…o to se postará.

„Za pár dní pořádají Hyuugové ples k příležitosti narozenin jejich dědičky.“ Řekl bez jakékoliv předchozí souvislosti.

„Hinaty?“

„Přesně tak.“

„A co já s tím?“

„Ty se ho budeš účastnit.“

„Prosím?“

„Slyšels. Každý kdo něco znamená, tam bude mít svého špeha. Uchiha tvého oficiálního šéfa pana Danza , za Tsunade tam bude slídit Jiraiya…a já tam chci tebe.“ Vysvětlil.

„Nebude to trochu divné? Přece jen  Danzo je hlava policie, Jiraiya je šlechtic a navíc má pletky s Tsunade a já jsem jen drban z Nemanic. Hned bude jasné, že kopu za vás.“

„Můžeme říct, že máš pletky se mnou.“ Nadhodil Namikaze s úsměvem a Kakashi ho tím opět přinutil dumat, zda jeden z nejmocnějších mužů města není cvok.

„To bych neriskoval. Pan Orochimaru by o mě mohl opět jevit zájem.“

Minato se rozesmál.

„Máš pravdu…každopádně tam půjdeš. Bude tam Maito Gai a ty mi zjistíš, pro koho špicluje on.“

„Ten tak leda pro ten svůj plátek.“ Vypálil Kakashi okamžitě a zatvářil tak otráveně, že vyvolal u svého pána druhý záchvat smíchu.

„Ta vaše dětinská nevraživost je prostě a jednoduše k popukání. Ale vážně, vím skoro jistě, že Gai pro někoho monitoruje situaci stejně jako ty pro mě. A chci vědět pro koho. Klíčem k úspěchu je vědět kdo tě špicluje a podsouvat mu, řekněme…zavádějící informace.“

 „Myslím, že jste až moc paranoidní. Kdyby Gai pro někoho vyzvídal, poznal bych to. Ten cvok by kolem pobíhal v kabátě se zvednutým límcem a měl by falešné vousy.“ Kakashi protočil oči k nebi. „ten chlap všechno hrozně přehání.  Je až zázrak, že dokáže prodat plátek, který se jmenuje Síla mládí.“

Minato to přešel s úsměvem.

„Ať´t se ti to líbí nebo ne, tak se na svého „odvěkého rivala“ pověsíš a zjistíš mi na koho je napojený.“

„A vysvětlíte mi, jak jste došel k závěru, že pro někoho čmuchá?“

„Ptáček mi to zazpíval.“

„Jinými slovy máte někoho ještě v redakci.“

„Přesně! Já věděl, že nejsi tak pitomý, jak se prezentuješ. A být tebou opatřím si nějaký oblek neprožraný…no tím co bydlí v tvé skříni. Bude to nóbl akce.“

Sakura měla židli těsně u Sasukeho postele a pozorovala jeho mrtvolně bledý obličej. Dělávala to poměrně často. Vypadal vážně jako čerstvý nebožtík. Černé řasy a vlasy vypadaly v kontrastu s křídově bílou kůží nepřirozeně, nelidsky. To samé ty černé oči, které otvíral jen v okamžicích, kdy se jí ho povedlo probrat natolik, aby ho mohla nakrmit a dát mu napít. Když otevřel oči prvně, málem jí skolil infarkt, jak se lekla. Jenže za chvilku zjistila, že i když se svítí, nikdo není doma. Nevnímal jí. Byl jen jako loutka na klíček, která věci vykonává automaticky. Neustále si musela připomínat, že je to běsnící šílenec, a že kdyby nebyl pod prášky, tak by jí mohl provést hodně škaredé věci. Nemohla si pomoct, ale nepřipadal jí jako násilník. Neuměla si představit, jak by někdo tak drobný jako Sasuke mohl mít takovou sílu, aby ho stěží zpacifikovali dva silní mužští. Bylo to prostě proti přírodě. Jenže pak si vzpomněla na Kankurova mladšího brášku a jeho „temné chvilky,“ kdy ho musel Kankuro doslova přišpendlit na zem nebo ke zdi než se uklidnil. Blázni mají sílu.

Občas mu vyprávěla co se všechno v domě děje, co dělal jeho otec, matka, kolik talířů rozbila ta nová lekavá služka, co vyjekla pokaždé, když se v domě ozval nějaký hlasitější zvuk, nebo jak všichni, kromě jeho příbuzných dělají, že neexistuje. Pak vyprávěla o Itachim.

 Jak se na ní usmál na odpočívadle. Jak se jí pokaždé galantně uklonil. Jak úžasně vypadal v tom jeho novém temně modrém kabátě, který tak úžasně přiléhal k jeho štíhlé postavě a o tom, jak se mu úžasně lesknou jeho tmavé vlasy. To všechno mu vyprávěla jen proto, že měla stoprocentní jistotu, že jí nevnímá a ona se musela někomu svěřit a když nebyla po ruce Ino, tak vše vykládala Mrtvolce, jak si Sasukeho překřtila.  Taky mu sem tam vyprávěla některé vtipné historky z hostince, který vlastnila Anko, to když jí bylo už trapné, že neustále mele pantem jen o jeho bratrovi anebo se jí moc stýskalo po kamarádkách.

„…mno a ten hajzl do mě neustále šil. I když jsem mu dost jasně a dost hlasitě vysvětlila, že já šlápota fakt nejsem. Ale on si nedal říct a začal se na mě sápat. Všichni okolo se začali děsně chlámat a ten blb Kankuro dokonce hulákal, že jsem byla odhalena. Nebýt toho, že jsem se zrovna zabývala tím pitomcem, tak bych mu něco řekla zpátky. Naštěstí se v ten moment objevila Ino a okamžitě toho hňupa zpucovala, co se tak blbě tlemí a jde mi pomoct. Samo, že mi pomohl, ale než zvedl prdel ze židle, tak dopil pivo. Pak ho popadl za gatě a vyhodil dveřma, které přesně pro ten účel otevřela Anko. Pak se mi div neklaněl. Fakt psina.“ Sakura se usmívala a vzpomínala na svou partu od Anko. Teď jí to přišla jako úžasná idilka. To byly ještě časy, kdy si myslela, že nejděsivější mužský v okolí je ten zmetek Kankuro. Pár dní v tomhle obřím nóbl sídle jí donutilo změnit názor. Kankuro se přesunul až na čtvrté místo. Její novou jedničkou se stal Fugaku Uchiha, následován svým živým-mrtvým synem. A paní Uchihovou. Ta ženská jí děsně znervózňovala. Sice, jí už neříkala, ať uteče, ale výraz v jejích očích byl pokaždé, když se na ni dívala tak zvláštní. Sakura by nebyla ani zdaleka taková zlodějka, kdyby neuměla číst řeč těla. Většinou byla paní domu jako kus ledu, ale v těch vzácných okamžicích, kdy její dokonalé sebeovládání selhalo, jí nejvíc připomínala zvíře dlouho zavřené v kleci. Vědomí, že nemůže utéct, jí tížilo jako kámen, ale přesto zůstávala jiskřička naděje, že jednou, jednou zapomene majitel zavřít dvířka té klece a ona zmizí bez sebemenší výčitky. Sakura takových ženských potkala stovky. Většinou to byly manželky, do kterých jejich drazí mužové mlátili jako do vrat. Jenže lady očividně týraná nebyla, naopak, Sakuru až překvapovalo, jak pozorně se k ní manžel chová. Takže tu muselo být něco jiného. Raaději nechtěla vědět co. Tahle cizí rodinná tajemství byla hodně nebezpečná, zvlášť ta šlechtická. Sakuru vyrušilo z rozjímání lehké zaťukání na dveře. To byla lady Uchiha s „léky“ pro Sasukeho. Sakura se s ní už zvládla dokonale sehrát. Bílý prášek se rozpustil ve vodě a obě ženy ho společnými silami donutily polknout svojí dávku. Obvykle celý rituál proběhl v absolutním tichu, proto byla Sakura zaskočená, když zaslechla hlas své zaměstnavatelky.

„Jdi do kuchyně připravit nějaké jídlo. Podle doktora by se neměl pozvracet, když to zají.“

Sakura kývla, že rozumí a hned odešla směr kuchyň a modlila se, aby to pomohlo. Sasukemu občas nové sedativum nedělalo dobře a jestli Sakura neměla něco ráda, tak to bylo uklízení zvratků.

„Taky bys zvracela, kdyby tě někdo nutil pít vodu se solí.“ Ozval se s postele slabý hlas po té, co utichlo Sakuřino dupání po schodech.  Mikoto se zahleděla do černých očích svého mladšího syna, který byl absolutně při smyslech, a něžně se na něj usmála.

„Už to nebude trvat dlouho. Musíš vydržet ještě chvilku. Musíš zesílit, aby ti nemohli ubližovat. Maminka nikoho nenechá ubližovat jejímu děťátku.“ Ne zcela příčetně se usmála a políbila Sasukeho na zpocené čelo. „Nikoho.“ Zavrčela.

Sasuke se na ní unaveně usmál a pak znovu zavřel oči. Ještě byl velmi slabý. Ještě nepřišel jeho čas.